Zatracená Jizera ...aneb vyskoč, vylez, přenes jez

Chuť pořádně se projet na řece mě přešla po prvních pěti kilometrech jízdy. Voda se postupně vytrácela, kdo ví kam. Kormidelnické pokyny zněly: "Vystupovat, tlačit , naskakovat!" Start naší výpravy byl u peřeje zvané Paraplíčko u Železného Brodu, předchozí deštivé dny slibovaly vydatnou vodu. Koryto řeky bylo naplněno u místa prvního táboření dostatečně.

Kam zmizela voda?

Voda se ovšem během prvních pěti kilometrů kamsi ztratila a naše pramice začínala škrtat dnem o mělčinu. Řeka nechtěla být hlubší, a tak se moje kormidelnické povely neustále opakovaly: "Vystupovat, tlačit , naskakovat." Po každém nalodění se zase hned ozvalo "chchchc" a opakovalo se: "Vystupovat, tlačit…" A tak jsem si říkal, že tuhle řeku nám byl čert dlužen. Kdyby alespoň kanoe nedrhly, ale i ty se musely tlačit, přece jenom byly naložené bagáží a to s dvoučlennou posádkou znamená nějaký ponor.

Strašlivá přenášení

Když jsme si po prvním dnu jakž takž zvykli na neustálé vystupování. To jsme ovšem nevěděli, co nás čeká druhý a třetí den. Nechci podceňovat pány inženýry, kteří projektovali jezy na Jizeře, ale vím, že tohle se fakt nepovedlo! Od Turnova nebyl snad jez, který by se nemusel přenášet a nejméně několik desítek metrů, Občas měly naše procházky s loděmi délku přes sto metrů. Někdy i třímetrové jezy byly bez možnosti lepšího přetažení nebo projetí. Od Turnova do Mladé Boleslavi to dělá dvanáct jezů a to je přece jenom na člověka moc, pokud není zrovna kulturista.

Táboření za dohledu městské policie

Dost bylo stěžování. Musím říci, že na druhou stranu lidé v těchto končinách vycházejí vodákům vstříc co se týče ubytování. Kdo by hledal komfort, tak ho určitě nenajde. Za celou cestu jsme potkali dvě tábořiště. Pokud jsme se zeptali majitele louky, rád nám táboření povolil. Mezi naše nejkurióznější táboření patřil parku mezi houpačkami a bazénkem na okraji Turnova. Nikomu to nevadilo, ani městská policie nebyla proti a to už je co říci! Slunko po celou dobu pralo do našich zad a s každým přeneseným jezem přibývala naše svalová hmota. Ještě chvilku a byli bychom hotoví vzpěrači. Sem tam tekla rychlejší voda, ale většinou jsme pádlovali na voleji.

Nikdy více!

Když jsem se s Mírou vystřídal na kormidle, nasadil jsem závodní tempo, abych dojel skupinku před námi. Mírovi sedícímu na bedýnce po mém záběru ujela loď pod zadkem a jako potápěč zmizel v hlubině. Po žbluňknutí jsem se ohlédl, co se za mnou děje. Opodál lodi se nejprve objevily bubliny, potom se vynořilo dřevěné pádlo, ale kde je Míra? "Pojeď pro mě zpátky," ozvalo se po notné chvíli, kterou si nechal na vynoření ze studené vody.

Co říci závěrem? Jizeru bych nedoporučoval pro opravdové vodáky. Je vhodná spíše pro ty, co se chtějí fyzicky zdokonalit v přenášení. Já si obrázek o Jizeře udělal, a jak řekl jeden básník: "Už nikdy více!"